den 4
Noc z neděle na pondělí byl pro nás velký logistický oříšek a stres. Vinou zranění a nemocí jsme přišli o jednoho pomocníka a dvě auta. Startovní pole bylo natažený jak vinoucí se had. My čekali v Maršově až dorazí Netopýr a tým Tři na cestě a děsili se jestli Tomáš Kadlec udrží tempo a nebude bivakovat, tak nemáme šanci být na místě včas. Zavolal jsem proto Tomášovi a sdělil mu, co ho může v cíli čekat, pokud bude takhle pokračovat.
Během vymýšlení způsobu teleportu do Jeseníků dorazil do cíle dvacet minut před jednou ráno Petr Havelka aka Netopýr. Šel rozumně a měl to dobře rozplánované, aby se dostal do Jeseníků, jenže dlouhé chodecké úseky s lyžařskou výbavou ho ničily až ho nakonec zničila krční páteř. Bojoval, ale dál to nešlo. Když si sedl k polévce, ani se nemohl otočit. Ale může a doufáme, že je spokojen, protože stále a dokola opakujeme – nejde o kilometry, ale o zážitky. Ve dvě ráno dorazil tým Tři na cestě ve složení Jitka Vašková, Marie Kunstátová a Honza Žofka. Předvedli obrovský výkon a týmového ducha, kdy se navzájem nejen motivovali, ale i srali. Spokojenost byla velká a zasloužená. Jejich příchodem jsme oficiálně uzavřeli cíl na 150 km.
Ve tři ráno se za dalším dobrodružstvím vydala Denisa Mečířová a nebála se vlka nic a ač znavená vyrazila do tmy dál. Když jsem viděl, Jirku jak schází ze schodů, bylo mi jasné, že s jeho zraněním nelze pokračovat. Jirka hodně obětoval přípravě a tak bylo vidět,jak moc ho to mrzí. Ale tohle je prostě proces a vše má nějaký svůj důvod. Příště to vyjde.
Tomáš se mezitím smiloval a zabivakoval kousek pod Kralickým Sněžníkem. Tím nám dopřál tři hodiny spánku a my jsme mohli ráno v panice rychle vše sbalit a vyrazit na závod, kdo tam bude dřív. Vyhráli jsme asi o půl hodinu a dost si oddychli. Takže Tomáš Kadlec se stal vítězem trasy na 300 km v neskutečném čase 3 dny a 46 minut, což je o 24,5 hodiny rychlejší než loni.
Pravda jest, že loňské podmínky jsou nesrovnatelné. Letos to je mnohdy za odměnu. Třeba právě dnešní den – bezvětří, slunce a výhledy z hřebenů, ať už Orlických či Jeseníků. A noci, třeba opět ta dnešní. Žádná strašidelná pohádka (tedy z našeho pohledu), ale jasná hvězdná obloha, tureckej měsíc, ticho, ale taky už solidní zima -10 C. Martin Gabla, který se již pomalu, nebo spíš dost rychle blíží do Petříkova na 300 km, psal, že se mu z těch čarovných nočních hřebenů vůbec nechce. Ani se mu nedivíme. To jsou vzácné okamžiky.
Ale zpět do dne. Tomáš si s námi dal pivo a šel rovnou na vlak zpět domu. A Ivana už se řítila přes Jesenické hřebeny jak divá žena. Z Maršova vyrážela ve dvanáct večer a dala si noční pochod, což je vždy náročná záležitost. Orlický hory přeletěla, a pak zabivakovala nad Mladkovem. Když v Jeseníkách padla tma dorazila na check point, kde se chystá si dobře odpočinout a pak hurá ve stejném suverénním stylu pokračovat dál.
Kousek za Ivanou strojovým tempem šlapal Toman Stávek. Ten cestou také bivakoval. Osud mu do cesty přihrál zavírací autobusovou zastávku, což je vždy milé. Bohužel už pár dní ho trápí bolavá holeň, která se tváří jako únavová zlomenina, a tak se rozumně rozhodl, že letos bude 300 km stačit. A my mu tleskáme za krásný výkon provedený s pokorou.
Tomáš Brabec si cestou ještě večer udělal oheň a pohodičku. Za to byl zřejmě potrestán krizí na dlouhém asfaltovém úseku do Olešnice. Denisa ukrajovala kilometry od brzkých ranních hodin a dotáhla to až do Olešnice kde se na noc ukryla v penzionu. Což při dnešním nízkých teplotách je dobrá varianta. Pod střechu se schovala i Daniela, která má za sebou Orlické hory. Zpráva od ní byla již pozitivnější než minule. Je prošitá, takže pohoda. Druhá část Orlických na Zemskou bránu je dost ledovatá a tak je to náročné.
Luboš Kocourek to dotáhl do Orlických a jeho zpráva o stavu těla a mysli obsahovala informací o tom, že ode dneška považuje slovo asfalt za sprosté. Dle trackingu usuzujeme, že zavětřil nějaké pěkné bydlení lehce mimo trasu a tam dnes stráví noc aby zapomněl an asfalt.
Martin Šilhán jede svoji bezdomoveckou klasiku. Jestli on si v tom nelibuje. Se svým vlastnoručně a velice kvalitně vyrobeným bobem, model Ultrapičus V.3.0 přejel první část Orlických a nyní okupuje Haničku (autobusovou zastávku) a pod bundou se snaží rozehřát plechovkové pivo na pitelnou teplotu.
No a poslední v reportu je Takao. Asi bych to neměl psát, ale prostě tady dostal přezdívku Kakao, kteoru mu přidělila Teta Věra. Jak jsem psal již včera, tak jazyková bariéra způsobuje naší neinformovanost o jeho stavu a zážitcích. Zprávy nám neposílá, a tak jen vidíme co vy – právě bivakuje na cestě na Kralický Sněžník a od ostatních účastníků víme, že už je trochu unavený, ale jeho japonská nátura je nezlomná a s jeho milým úsměvem překoná i nepřekonatelné.
A toť vše z dnešního hlášení. Fanděte a sledujte i nadále