Den 9

Počasí devátého dne bylo zde v Beskydech vyjimečné. V podhůří bylo jarních 7 stupňů a na hřebenu o pár méně. Tam se k tomu přidal čerstvý vítr, ale nic co by mělo Takaovi znepříjemnit den.

Martin Šilhán – dopoledne jsem vyrazil na Svinec, abych se trochu masochisticky pokochal jak zdolává tento svinsky prudký kopec. Něco brblal, ale vyšvihnul ho krásně a rychle. Na to, že má v nohách 450 km tak solidní výkon. Nahoře jsou výhledy jak blázen a když tam k tomu na něj čekalo jedno pivo, tak by svět asi nemohl být víc v pořádku. Bylo vidět, že ač je unavený, má radost. 

Včera spal ve vesnici Vráž na autobusové zastávce. Čekal jsem, že vyrazí v brzkých ranních hodinách dál, protože zastávka se přeci jenom neřadí mezi pohodlná a klidná místa na spaní. Ale ještě po 8 ráno jeho tracker nevykazoval známky pohybu. Nicméně jsem se tedy dozvěděl, že naproti zastávce byla hospoda a ta už otevírala v 7 ráno. Vskutku správná vesnická hospoda, která je připravena na ranní rozproudění krve pracujícího lidu. Hold jsme na Moravě, někdo ráno cvičí joģu a někdo si dá panáka.

Toho si Martin nedal, ale dal si kávu a toho také nakoplo. A pak už mířil vstříc podůří Beskyd, které začínají Svincem. Tam byl v dobrém stavu a doufám, že tak dorazí i na CP. Sice podle mých matematických propočtů už měl být dávno tady, ale zřejmě se kochal o malinko víc a tak to trvá trochu déle.

Takao před den pospal zhruba 6 hodin. Když se večer chystal odejít do noci, tak bylo vidět, že se mu vůbec nechce. Chodidlo asi o moc lepší nebylo. Nabídl jsem mu růžový prášek, ale váhavě se na něj koukal. Nakonec ho tedy polkl, ale asi velký efekt nenastal. Proto měl v plánu jít pomalu a rozložit si cestu do cíle na dva dny. Ne jako Ivana na jeden zátah.

Když jsem se vracel ze Svince, tak jsem viděl, že mám šanci chytit Takaa na hřebeni Beskyd u hranic se Slovenskem na Konečné.. Vyrazil jsem a byl jsem tam dřív tak jsem měl čas se projít a pokochat. Je to nádherné místo. V dáli byly vidět špičaté vrcholy Tater, nebo možná Fatry, to jsem nedokázal s přesností určit, ale bylo to krásný. 

Takao se za chvíli objevil na obzoru a bylo vidět, že mu to nechutná. Pomalu se šoural přes louku a lehce kulhal. Když jsem se ho ptal jestli je ok, tak samozřejmě všechno ok. Ale únava byla znát. Když už ale jedu někoho povzbudit tak by se nemělo jezdit bez odměny, tak jsem mu nabídl sušenou stravu a pití. Hned naskočila jiskra v oku a velký úsměv. Teplá expediční strava Takaovi náramně prospěla. Doplnil si pití, které už neměl, a i tady bylo zase všechno v pořádku. Zapadalo slunce, oba dva jsme vedle sebe mlčky seděli a koukali se na tu krásu. Pak se Takao zvedl a kulhavým pomalým krokem se šinul dál.

Jeho plán byl někde u Sulova zabivakovat. A v době psaní tohoto článku tomu tak opravdu je. Podle mapy to je nepřístupná kaplička pod českým Sulovem. Jen pro upřesnění, Češi mají svůj Sulov, který měří 943 metrů a Slováci mají svůj Súľov o 300m vedle. A ten měří 903 metrů. Ale je možný, že spí i někde trochu jinde, protože to je přesně krása sledování on-line trackingu. Člověk dle virtuálního obdélníčku na mapě pouze odhaduje a domýšlí si situaci, která může být v realitě na daném místě. A mnohdy je to vše úplně jinak.

Tak uvidíme jak se s tím chlapci poperou a kdy stanou pod Vítězným obloukem.