DEN 8 (skoro 7)

Večer, než jsem šel spát, jsem hodil na papír složitou nerovnici o jedné neznámé. Tím byl příchod Ivany do cíle. Přidal jsem k tomu koeficient smrkání, čůrání, navigace, a vyšlo mi, že v 10:30 bude Ivana v cíli. Ale říkal jsem si, že spíše déle, protože třeba zastaví cestou na čaj a polévku. Budíka jsem nařídil na 7 ráno, a jelikož si výjimečně po dobu JIBE nevypínám přes noc telefon, tak mě v 5:50 vzbudilo pípnutí nějaké zprávy. Tu ignoruji, ale kontroluji pozici Ivany a Takaa, a vyděsím se. Moje nerovnice měla značné nedostatky.

Fialový obdélníček Ivany se posunul dál, než jsem myslel, a už byla pod Beskydama, 17 km od Havířova. Do toho to vyšperkoval Takao, protože ač jsem věděl, že večer ještě uložil hlavu do hotelu před Svincem, tak jsem neodhadl, že vyrazí ještě v noci a do CP mu zbývalo 23 km. Takže opět propočítávání všech známých i neznámých.

Připravil jsem CP na Takaův příchod a v překladači mu v japonštině poslal instrukce v případě, že tam nebudu. Do Havířova to je naštěstí hodinu autem, a tak jsem rychle sedl do auta a vyrazil. Ivanu asfalty před Havířovem moc nebavily a tak neměla nic jiného na práci než jít. A podle toho to vypadalo.

Musím se přiznat, že jsem cestou pár dopravních předpisů porušil. Ale cíl byl jasný, být v Havířově dřív než Ivana. A to se povedlo. Byl jsem tam v 8:50, rychle nahodil banner na cílový oblouk a uháněl naproti Ivaně. Daleko jsem nedošel. Ivana si to štrádovala s lyžema na batohu jako by se nechumelilo. V 9:18 se zastavila pod Vítězným Havířovským obloukem, a tím ukončila svou neuvěřitelnou cestu z Jablonce v traťovém rekordu 7 dní a 18 minut.

“Kdybych bývala ráno nehledala ty ponožky a čelovku. A kdyby jsi mi neudělal tu kávu, tak tady budu dřív. Já jsem se chtěla zastavit cestou na polévku, ale ono bylo všude zavřeno. A přes den se mi nechtělo ztrácet čas vysedáváním v hospodě. Tak jsem prostě šla, až jsem došla sem.”

Nohy ji nebolely, jen trochu něco málo na chodidle. Koukal jsem na ní, a bedlivě ji pozoroval. Ivana normálně vypadala stejně jako na rozpravě když jsem ji viděl poprvé, žádné známky většího opotřebení. Pravda, oproti rozpravě byla trochu rozcuchaná, ale jinak jako kdyby se vrátila z krátké procházky po Jizerských horách. Říkala, že smrdí, já ale nic necítil. Byl jsem fascinován. A ta její skromnost a výjimečná obyčejnost…. „No jo, tak byl to takový delší výlet v zimě, no, já to nemám ráda, nějaký to chválení.”

Čas Ivany je naprosto neskutečný a bude jistě někdy překonán, o tom nepochybuji. Ale jsem si jist, že jestli něco nebude překonáno, tak nadhled, samozřejmost, výraz a styl, jakým trasu překonala. To už zůstane navždy rekordem.

V Havířově se rychle umyla, najedla, a za 50 minut jsem ji už vezl na vlak. Prostě jako kdyby se nic nedělo. Na trase spala třikrát na CP a dvakrát velice krátce venku. Dvě noci šla nonstop bez spánku, protože první a poslední noc se prý nespí.

To, že Ivana chytila brzký vlak zpět domů mě vyhovovalo, protože jsem mohl uhánět zpět abych uvítal Takaa na CP. Byl jsem zpět včas a dokonce jsem vyběhl něco natočit. Jenže Takao se zrovna zasekl v krámě a já čekal skoro hodinu a pak se mi podařilo ho minout. Ale na CP jsem už byl před ním a mohl ho vítat.

Takao kulhal a šel celkem pomalu. Udělal se mu v chodidle nějaký akutní zánět a hodně ho to bolelo a omezovalo. Nicméně úsměv z tváře mu to nesmazalo. Když jsem se ho při příchodu ptal, jestli je vše ok, tak se smál a říkal, že ne. Kvůli zánětu jde pomaleji a tak se rozhodl to nehnat a na CP si do večera odpočinout, pak jít přes noc, přenocovat ještě jednu noc na nějaké chatě a v neděli večer plánuje cíl.

Měl jsem radost, protože jsme měli čas si opět trochu lámaně popovídat a zase o kousek snížit bariéry. Dozvěděl jsem se, že ho živí běhání, přednášky a psaní knih. Že je z Osaky. Tak jsem mu říkal, že je tedy “city boy,” ale on se smál a říkal, že ne, že city boy jsou kluci z Tokya, ale z Osaky ne, to je větší vesnice (8 milionů obyvatel). Chystá se příští rok na Aljašku na Iditarod. K jídlu jsem mu pustil japonský funk, aby mu bylo ještě lépe.

No a v závěsu za Takaem šlape ve svém tempu Martin bezďák Šilhán. S ním jsem se viděl naposled na 300 km v Petříkově a už se na něj moc těším, až si tady dáme pivo. Moc o něm tedy nevím, ale jeho tisková mluvčí (rozuměj jeho žena Péťa) pár drbů prozradila. Fyzicky je na tom dobře, to je dobrá zpráva. Trochu ho bolí paty, no, ale co by chtěl po víc jak 400 km. Přes noc bivakoval na autobusové zastávce a ráno se jal pobuřovat pracující rozespalý lid čekající na bus. Pak se také baví tím, že hovoří s místními a porovnává nářeční rozdíly. Bedlivě si všímá toho, že přibývá intonace a zpěvu, a ubývá čárek, teda čarek, protože kraj razovity je za rohem a tam se mluví kratce.

Pak jsem se taky dozvěděl, že dostal podpůrnou zprávu od Tomáše Čady. To sice nevím kdo je, ale jistě to mělo svůj efekt. EDIT: Už vím kdo to je, pan mistr přes kola a hluboce se stydím, že má paměť sahá tak krátce do minulosti, sorry Tomáši. Jedno je jasné, tady se JIBE už nevzdává a Martin dokončí, odhaduji v pondělí (ale ta moje matika vázne). Jeho žena už vyzvedla ocenění na poště a objednala hotel kde ho v cíli omyje aby mohl do auta.

Tak jdeme pomalu do finále.