DEN 7

Když jsem se ráno probudil a podíval z okna, všude bylo bílo. Nádherný pohled. To stejné by asi neřekl Takao a ani Martin, kteří oba bivakovali venku. Martin na sjezdu z Jeseníků na Jelence. Večer psal, že je to celkem útulné. Tak snad nebyl moc zasněžený, když v devět ráno vyrážel. Dopoledne už poslal fotku, jak přeměnil madlo hůlky na držák prázdných plechovek, takže asi dobrý.

Takao podle mě moc nespal. Šel až do zhruba 18 hodin a zastavil nad Slezskou Hartou. Zhruba v deset večer začalo sněžopršet, a to ho asi vyhnalo do další noci. Prošel náročný úsek údolím Budišovky, kde musel překonávat tři brody. Ivana byla první, kdo to prošel, a solidárně poslala informace, jak to vypadá. První brod se dal obejít okolo přes jiný most, druhý se dal obtížně přelézt přes spadlý strom a třetí už musel přebrodit. Takže regenerace chladem.

Martin Šilhán, momentální bezďák, se plynule posouvá dopředu. Jde si za svým cílem a na trasu 600 km se postavil již potřetí. A věřím, že do třetice všeho dobrého. První závod skončil hodně brzo, už v Krkonoších na Krakonošově snídani, kde mu omrzly prsty a musel skončit. Dodnes si z toho nese následky. Ale nebál se vlka nic a postavil se na start znovu. Tentokrát dotáhl svůj vlastnoručně vyrobený bob (model Ultrapičus V.2.0 – starší bratr vymazleného a ultralehkého letošního modelu V.3.0) do cíle na 300 km, ale dál už to nešlo. Pršelo skoro celou dobu a tělo už nemělo sílu na dalších 300 km. A letos to vypadá velice nadějně. I z vizuální stránky to vypadá, že je Martin výrazně v lepší pohodě než minule.

Dnes Martina čeká další noc venku. Však on s tím problém nemá, je přece bezďák. Počasí se zhoršilo, ale už by nemělo pršet ani sněžit, jen se přižene silnější vítr. V pátek v noci, či spíše v sobotu během dne, by měl dorazit na poslední CP do Rožnova a pak už nemá jinou možnost než dojít do cíle.

Bohužel, lyžování se tady v Beskydech už moc nekoná. Podle informací Ivany by se na hřebenech pod Radhoštěm sice dalo, ale nadrážkování skluznice by bylo víc než kvalitní. Já jsem si vyběhl na Radhošť, a ač to tam vypadalo zimně, na zemi leželo jen pár centimetrů sněhu.

To ovšem nemusí trápit Takaa, ba naopak. Už je jako jediný chodec na trase a tak pro něj méně sněhu znamená lépe. A hlavně nemusí tahat lyže na batohu. To je samozřejmě pakárna. A představte si třeba Odry, nížiny, kde se už jezdí na kole, sníh široko daleko nikde, a najednou se zjeví někdo s lyžema na batohu a někam jde. Takže klasická otázka místních s udiveným pohledem: “Ježišimarjá, kam a odkud s těma lyžema jdete?”

Takao má ale jinou výzvu. Představte si, že se pohybujete někde na japonském venkově, nikomu nerozumíte a nikdo nerozumí vám, neznáte kulturu, neznáte jídlo, nevíte, co je běžné a co není… No, musí to být neuvěřitelný a intenzivní zážitek. Škoda, že se moc nedozvíme, jak to vše vnímá a jaké jsou jeho detailnější pocity. Byla by to zajímavá sonda. Takao během odpoledne více zastavuje nebo zpomalil. Ráno jsem odhadoval jeho příchod do Rožnova ve čtvrtek večer, ale spíš to bude až v pátek brzy ráno.

Ivana si nedávala budíka a tak si poprvé pospala. Však aby ne, první den závodu říkala, že první a poslední noc se nespí. A vzhledem k tomu, že dnes je pro ni poslední noc, tak neočekávám, že by někde zbytečně vylehávala. Ač beskydský hřeben není úplně jednoduchý – nahoru dolů a spousty kluzkých kamenů, Ivanu to ale těžko rozhodí. Fascinuje mě, jak vypadá úplně stejně v pohodě jako před startem. Pravda, její ponožky smrdí víc než na prvním CP, ale to, jak v klidu přijde na CP, vybalí si věci, nají se, odpočine a jde zase dál, je úžasné. Žádné zbytečnosti okolo. Její fungování je velice efektivní, nikam se nežene, ale jde a neplýtvá zbytečnými zastávkami. Nestěžuje si. Cestou zlomí hůlku, tak co, utrhne si kus větve a jde. Skromnější už být nemůže. Na co se člověk nezeptá, to se nedoví.

To, že Ivana dá rekord, který nebude lehké překonat, je jasné. Vypadá to, že se s tím nebude mazat a v pátek ráno, nejpozději dopoledne, bude pod havířovským Vítězným obloukem.

A jak to mám stihnout já, to netuším. 🙂