Den 6

Když odbila třetí hodina ranní a my jsme stále měli těžkou půlnoc, vyrazil z Králíků Jura Nedas. Stále mu to v břiše bublalo a na cestu si pro jistotu pořídil velkou roli toaletního papíru. Naštěstí ji v cíli vybalil neporušenou. Prý se obával, že to bude nejtěžší úsek, ale tím, že v Orličkách ho nechytla volnost, tak mu bylo víc blbě v Orličkách a tady už to bylo lepší, a tím pádem snazší. Čekali jsme, že dorazí až později odpoledne, ale Jura se s tím moc nemazal (asi spěchal na záchod) a jeho oranžová tečka na obrazovce se pohybovala dost svižně. Náš naivní plán, že ho stihneme ráno na Návrší, byl zcela mimo realitu, tak jsme alespoň vyjeli na Císařskou boudu, kde jsme ho zachytili za běhu, protože proč se zdržovat tlacháním, když cíl je kousek. Pro Juru to byl nejdelší závod a zhostil se toho naprosto bravurně a každý den poctivě jel od brzkých ranních do pozdních hodin. A stejně jako ostatní, vždy když jsme ho potkali, tak s dobrou náladou a úsměvem. V cíli se moc nezdržel, protože děti mají jarní prázdniny, a tak spěchal za nimi, aby jim to vynahradil. Ale na lyže prý zítra asi nepůjdou. Jurovi gratulujeme za zdolání 300 km na lyžích.

Mezitím Tomáš Brabec, který bivakoval přímo na nádraží v Králíkách u druhé koleje, sestoupil ze Sněžníku a dle očekávání se stavil, ostatně jako skoro všichni, v chatě Návrší na drink za odměnu. Stejně jako kluci z Poličky i on byl překvapen, jak to nejede. Navíc ho postihla tragická událost. Jak píše v jeho SMS: „Dnes v odpoledních hodinách, v mladém věku pouhých čtyř dní, mě opustil můj milovaný Boban Skluzič. Nechť je mu popelnice lehká a reinkarnace do jiné krásné plastové proběhne hladce. Budu vzpomínat!“ Takže musel hodit bágl na záda. Těšil se na svou oblíbenou paní na Kladský, která má vždy zavřeno, když tam přijde, ale jako vždy stačilo zaťukat a mohli si spolu alespoň dát cígu a panáka. Ten si dal hlavně proto, aby utišil silné volání puchýře na patě, který o sobě dával dost citelně vědět. Vyrazili jsme mu naproti na Paprsek, ale utěšoval puchýř moc dlouho, a tak jsme se nedočkali. Naštěstí jsme se ho na CP brzy dočkali. Bylo super vidět, že se nachází v dobrém rozmaru a že setřásl bacila z Náchodska. Pravda, když jsem viděl, jaký kráter má na patě, tak je jasné, že s tímhle se mu dobře chodit nebude. Ale on si opět zase nějak poradí. Stává se z něj poslední Mohykán, který bude směřovat směr Beskydy a Havířov.

Po Tomášově příjezdu jsme sledovali, jak se tečka Honzy Kopky blíží k legendárnímu havířovskému Vítěznému oblouku. Bohužel jsme mohli sledovat jen virtuálně, protože jeho rychlost už byla nepolapitelná a nebylo v našich silách být i v Havířově. Ale naštěstí panímáma Eva nažhavila telefonní linky a zařídila, aby se Honza do bytu dostal. Pokyn zněl jasně – guláš na lince, pivo v lednici, vana, postel k dispozici. A dokonce i v cíli se sešlo pár jeho fanoušků a ti ho řádně uvítali. Ještě teda nás hodně rozesmál, než přijel do cíle. Koukám na mapu GPS trackingu, jak je Honza v parku, kde se nachází cíl. A najednou telefon od Honzy. Zvednu to a Honza se ptá: „Hele, kde je tady ten Vítězný oblouk?“ a v pozadí je slyšet kolemjdoucí pán, kterého se Honza očividně ptal, kde je v Havířově Vítězný oblouk: „To vůbec nevím, že tady je nějaký Vítězný oblouk.“ Tak mu říkám, že to je ten oblouk na konci parku. Honza: „Jo, ty myslíš ten průjezd, jo?“ Ano, sice nemá rozměry pařížského Vítězného oblouku, ale pod tímto havířovským končí JIBE JAHA, a tak jsou jeho rozměry nezměřitelné. Takže Honzovi velice gratulujeme za parádní jízdu a výsledek. S nadhledem, jako vždy, si poradil s navigací a zimními podmínkami, které ne vždy byly pro kolo dělané.

Z nebe začala padat místo sněhu voda, teploty vylezly na nulu a to byly podmínky, v kterých se k cíli prokousával Tomáš Lovas, v kategorii chodců. Byl připraven na hodně dlouhý den, vyrážel ještě před svítáním a čekal, že to bude pomalé. Jenže zase jsme u toho očekávání, ono mu to šlo svižně. Nikde zbytečně nezastavoval a nezdržoval se. Těšil se na výhledy ze Sněžníku, ale viděl krásné bílo všude kolem. Z častého nahazování batohu na záda už se mu kroutily plotýnky a hrozilo, že batoh nahodí naposledy a už se nepohne. To se naštěstí nestalo. Jak už jsem psal dříve, Tomáš vyhrál soutěž o nejtěžší batoh a nejhorší boty na dlouhé pochody (pohorky), ale protože má silnou hlavu, tak se tím nenechal rozhodit a naopak byl připraven na vše. Mohl si na vařiči rozpustit vodu, když došla, mohl se převléknout do suchého a když se zranil, mohl se ošetřit. Inu proč ne, když na to máš. Takže Tomášovi obrovská poklona, že to dokázal dotáhnout do cíle, a stejně jako ostatní vypadal, že to zas tak hrozné nebylo. Nádherný výkon a gratulujeme.

Zítřejší report se asi ztenčí, protože na trati nám zůstává pouze hnědý obdélníček TB, ale věřím, že při jeho stylu putování nebude nouze o zážitky.