den 10

Plynule naváži na poslední zápis. Takao opravdu u Sulova Takao bivakoval. Nakonec to nebylo před kapličkou, ale prý v nějaké dřevěné ruině. Prý to bylo docela strašidelné a umím si to živě představit. Beskydský hřeben, husté lesy, vítr, který zajistil zvukovou skřípající kulisu a pro Takaa naprosto jinej vesmír. Možná proto se po pár hodinách zvedl a vyrazil do další noci.

Ale ještě než vyrazil Takao, tak dorazil Martin do Rožnova. Když jsem psal poslední zápisky z devátého dne, tak jsem psal, že Martin se asi kochá, ale to byla pouze má bídná krátkodobá paměť. Martin totiž má celkem velké problémy s patami, které z chůze dost bolí a to je také důvodem jeho pomalejší chůze. Takže když došel, tak se mi chudák omlouval, že tady nemohl být dřív a mě došlo, že jsem na to zapomněl. 

Pak další ostuda. Martin totiž zcela ideálně netráví lepek a ač to vím, tak jsem mu blbec udělal kotel pšeničných nudlí. Poslušně to snědl a pak řekl, že doufá, že to nějak střevně vyjde. Teprve pak mně došlo, co jsem udělal. Ale je to tvrďák a popral se s tím statečně. Dali jsme si spolu pivo a šli spát. Martin se chtěl vyspat a využít toho, že nemusí zevlovat na zastávce.

Mezitím se k mému zděšení dal do pohybu Takao. Když jsme se s Takaem loučili, tak říkal, že se chystá dojít odpoledne. Ale ať jsem počítal jak jsem počítal, tak mi to nevycházelo. Ale únava je už asi značná a tak jsem to nechal osudu s tím, že to dopadne tak jak to dopadnout má. A taky, že jo.

Ráno v 7 jsem se s obavami podíval na tracking jestli náhodou už Takao nečeká na lavičce v Havířově. Naštěstí ne. Držel si vůči mě přátelsky pomalé tempo (kvůli bolavému chodidlu). Takže jsme s Martinem relativně v klidu posnídali. Udělal jsem mu jeho oblíbené párky a k nim mu nabízel chleba (možná bych měl jít na nějaký vyšetření). 

Pak Martin přišel na to proč ho bolí paty, Upravoval si totiž svoje běžecké boty a stříhal si vložku do boty. A na ní byl slogan “No pain, no gain!” a bylo to vyřešený. Bez bolesti není zisku/odměny. Měl po problému, ty boty nebyly špatný, ty byly určený přímo pro to aby naplnily svůj slogan. S tím se hned lépe kulhá. Bylo na čase zamknout Lentilku. Což byl náš checkpoint na 470 km a stejně jako v Maršově se řadí mezi ty nejhezčí, protože tam je prostě dobře, útulno, krb a pohoda. Tam se rádi příští rok zase vrátíme.

Martin vyrazil směr Radhošť a já vyrazil směr Havířov. Tam jsem se potkal s ženou Takaa, Hitami. A co nevidět se nám objevil Takao. S úsměvem doběhl pod ten námi zvaný Vítězný Havířovský oblouk. Byl jsem skoro dojatej. Takovou dálku letěl aby přešel krajinu, které těžko mohl porozumět, ale nahlédl pod její pokličku a byl z toho nadšený. Patří mu obrovská gratulace. Troufnu si říci, že za těch 9 dní, 3 hodiny a 45 minut viděl daleko víc, než někteří usedaví co tu žijí celý život,

Paní máma Eva se už chystala na velký okamžik, kdy u nich doma zasedne ke stolu vzácná a daleká návštěva z Japonska. Na menu byl poctivý vývar a segeďák, v kterém by se mohla účastnit mistrovství světa. Pro jistotu udělala i Shi-take houby s rýží, kdyby náhodou. Ale snědlo se všechno. Segoš, Ši také, taky štrůdl, jasmínovej čaj, prostě jsme se narvali jak cip. 

Atmosféra byla uvolněnější a s ní samozřejmě i komunikace. A nebylo to alkoholem, ten Takao nepije. Bylo fajn přidat zase pár dílků do puzzle skládačky jménem Takao Kitada. Třeba jsem se ho ptal jestli musel za Budišovem brodit řeku, Ďábelsky se usmál a říkal “ Takao Japanese ninja, no water crossing” Prý si našel dva velké kameny a ty si postupně házel před sebe aby přešel brod suchou nohou. Se všemi nástrahami letošního ročníku si poradil s přehledem a prokázal svou japonskou trpělivost, kázeň a respekt vůči okolí. Za to má náš hluboký respekt.

No a tak teď už vzhlížíme k Beskydům, kde se pohybuje už  osamocený a jediný Martin. nechť je mu Beskyd milostiv a snad ho brzy v cíli zříme.