Den 7

Ve čtvrtek v 9:00 skončil vymezený čas ke sběru zážitků na 300 km. A všichni to s předstihem stihli, to už víme, což je super. Vlastně se to zatím ve čtyřleté historii nestalo, že bychom někoho museli ze závodu stáhnout kvůli nestihnutí limitu. Většinou zasáhne osud nebo soudnost. Jediný, koho ještě čekala stejná dávka zážitků jako doteď, byl Tomáš Brabec. Na svůj patní puchýřový kráter si vyrobil speciální ohrádku a dal mu tolik lásky, že nemůže zlobit. U domácí mandlovice jsme ještě i s druhým Tomášem (Lovasem) rozebrali zažité a i to nadcházející. TB chtěl v 7 ráno vyrážet, ale když mi v tu dobu zvonil budík, nastražil jsem ucho a nezaznamenal jsem žádný náznak pohybu. V duchu jsem mu děkoval, že zaspal. Nakonec vyrazil kolem půl deváté. V dobré náladě a s radostí z toho, že co krok, to nepoznaný terén a nečekané zážitky. A hlavně blíže cíli.

TL jsme hodili na vlak, aby mohl za svou drahou polovičkou, a my jsme se vydali na přesun do Rožnova pod Radhoštěm na další CP na 470 km. Autem 2,5 hodiny, s občasným deštěm a mizejícím sněhem. Pěšky dva až tři dny se vším možným, co může nastat. TB se nám ozval z Ovčárny, kde si dal zaslouženou pauzu. Cesta přes jesenické hřebeny byla prý dost mazec. Hrubý Jeseník dává za pravdu svému jménu a místy je i dokonce Sprostý. Jak píše TB – “Občas chčije, mlha, sníh buď nejede, nebo je to led. Sundám běžky a půjdu už pěšky. Ale užívám si to velice.” A to je velice důležitá mantra, protože počasí mu zřejmě nepřipraví úplně Ladovu zimní pohádku. Aktuálně (22:30) sestupuje z Jeseníků dolů, minul dva přístřešky, což je dobře, protože se nemůže úplně flákat. Tak snad to dotáhne co nejdále.

No a co dál? Řekl bych, že můžeme zatím uctivě poděkovat našim pomocníkům, bez kterých bychom nedokázali obstarat hlavně první dva CP. Karel Francke, čili můj táta, se již tradičně chopil své funkce na CP v Maršově – připravit azyl ve srubu Karolínka a hlavně uvařit vývar, který se rok od roku zlepšuje. A již tradičně ve Špindlu a posléze v Maršově opečovávala potřeby všech zúčastněných Lenka Zemínová. Zvládla i roli řidičky, což ocenil především Hosťa. Lenku pravděpodobně uvidíme příští rok na startu v roli účastnice. Oběma uctivě děkujeme. A taky díky Tetě Věře, že neváhala a dorazila na start, aby se alespoň na chvilku viděla s ostatními a odstartovala závod.

Další a nezbytnou zapadající součástkou do JIBE family je celá parta z Vertone. Ti nám pomáhají zajišťovat kvalitu, světlo, sytost, pohodlí, oblečky, pomocnou ruku a spoustu dalšího. Jejich pomoci, lidského přístupu a hlavně sdílení stejné ideje o obrázku tohohle podniku si nesmírně vážíme.

A co ještě, abych dodržel denní normostranu? Tak třeba to, že letošní ročník byl jmény hravý. Na startu jsme měli čtyři Tomáše, tři Lenky. A pak ta příjmení – Lovas, Nedas, Kadlas….to nemůže být náhoda. A pak jsme taky nedobrovolně podstoupili takový vědecký výzkum. Asi si umíte představit, jak to vypadá na CP, když boty opustí chodidlo a ponožky konečně dostanou prostor k vyplnění. A to nás vedlo k zajímavému závěru – všem závodníkům smrdějí nohy téměř identicky. Jako pižmo to má každý identicky, někdo silně, někdo mírně, někdo až štiplavě. Ale nohy…v tom si byli všichni rovni. Po delší aplikaci jsem už byl schopen rozeznat malé rozdíly mezi holkama a klukama. U kluků je lehce nakyslejší, kdežto u holek tak jakoby nasládlejší, což je důkaz, že prostě JIBE holky jsou sladký a hustý. Ale pořád to smrdí, ať je to sladký, nebo kyselý.

A tak když si takhle občas vzpomenete, mrkněte, jak se daří TB, a pošlete mu myšlenku.